Zavři oči brouku…!

Sedím v tričku na zahradě a koukám na oceán. Je ode mě asi 20 metrů. Za ním se v dáli majestátně tyčí Mount Baker, obrovská hora, kterou vidíme odevšad. Je to vulkán a je pokrytý sněhem. Je 11 dopoledne a slunce má sílu, máme tady 20 stupňů. Jaro přišlo! Květiny se pomalu probouzí a derou se ze země, všechno začíná být barevnější. Ptáci na stromech vesele zpívají a orli krouží nad vodou, hledají si potravu. Zavírám oči a dýchám, pomalu, s klidem. Vnímám zvuky kolem sebe, trávu pod nohama. Cítím oceán. Slyším ho. Včela mi bzučí kolem ucha. Sluneční paprsky mě hřejí na tváři. Jsem šťastná.

Začaly nám jarní prázdniny, dvoutýdenní. Udělaly jsme si seznam věcí, které chceme během těch dvou týdnů stihnout, tak máme napilno. Počasí nám vychází bezvadně, sluníčko a teplo, co víc jsme si mohly přát, že? Užíváme si každý den. Jsme v období, kdy si uvědomujeme, že to celé strašně rychle utíká. Však se blížíme do dubna! Po jarňácích se stěhuju do mé poslední rodiny a pak už to bude jen pár posledních týdnů. Šílenost, naprostá. Právě proto přišly ty prázdniny včas. Užívám si jednoduchost bytí. Nemám starosti. Žiju krásnej život a jsem v Kanadě. Slunce mě dělá šťastnou. Nic víc, nic míň.

Poslední 2 měsíce jsem hodně lyžovala, jedla, psala, četla, pila hodně čaje, procházela se, kochala se, zlepšovala se ve spoustě věcí, učila se, smála se a užívala si. Objevila jsem nová místa ve Vancouveru, ale i mimo něj. Poznala jsem nové lidi. Začla jsem víc mluvit s těmi, kteří jsou inspirativní a mají mi co předat. Chodila jsem do restaurací na večeře a do kaváren na dorty. Běhala jsem podél oceánu a co nejvíc svých aktivit jsem přesunula ven, neboť slunce k tomu vyzývalo. Přemýšlela jsem o hodně věcech, především pak o čase. Milovala jsem Kanadu. Velmi.

Whistler se stal mým druhým domovem, protože je naprosto dechberoucí. Okolí Vancouveru jsem si prohlédla ze vzduchu, z malého letadla, a neměla jsem slov. Projela jsem se v krásném a starém MGA auťáku, a byl to jeden z nejlepších zážitků. Po lyžování jsem zaplula do vířivky a na pár minut byla obklopena jen ohlušujícím tichem a kanadskými horami pokrytými sněhem. S Adelou jsme zašly do Ikea, daly si kuličky a vzorně vyzkoušely všechny postele, které tam měli. Skoro jako v Praze, no. Trávily jsme volný čas pikniky na pláži s výhledem na USA.  Po 7 měsících jsme svůj život plně přizpůsobily tomu místnímu, a ikdyž je každý den stále darem a vzrušením, už má taky ten pohodový, jednoduchý a běžný nádech.

Nedávno se mě jeden člověk zeptal, co považuju za svůj největší úspěch. Po sekundovém rozmýšlení jsem mu odpověděla, že Kanadu (co velkolepějšího mohlo vlastně doteď potkat průměrného 17ti letého člověka, žejo). Každý den tady je něčím neuvěřitelným, a ikdyž je to cesta plná pokus-omyl momentů, tak si jí naprosto užívám. Co víc bych taky chtěla, když mám všechny ty výlety, volný dny, srandy a dechberoucí momenty. No. Nejlepší částí je pro mě potkávání lidí, protože okolí, ve kterém se tady pohybuju, mi umožňuje kontakt se širokou škálou rozdílných, ale velmi úspěšných lidí. Můj Rotary Club má 80 členů, a každý z nich je naprostý unikát. Můžu tak denodenně komunikovat s právníky, CEOs, bussinessmany, managery, konzultanty, řediteli škol, doktory, sestřičkami, květinářkami, policisty, bankéři a účetními a vést s nimi zajímavé diskuze, ze kterých mám možnost si odnést spoustu vědomostí a užitečných informací. Všimla jsem si, že v Česku tohle neumíme, nemáme to v povaze. Když jsme v něčem úspěšní, máme tendence se chovat co nejskromněji a nedávat nic najevo. A když z tohohle proudu vykročíme a jsme sami na sebe veřejně pyšní, ostatní po nás začnou odsuzovačně koukat  a nazývat nás narcisy. Možná to vychází z dob komunismu, kdy vystrkovat růžky bylo zakázáné a životu nebezpečné. Tady to tak ale nefunguje. Úspěšní lidé jsou tady hlasateli svých vlastních úspěchů a zároveň jsou si vědomi svých chyb. Je pro ně naprosto běžné, že je někdo jentak kontaktuje, aby se jich zeptal na jejich kariéru a zkušenosti, jsou zvyklí o sobě mluvit s ostatními, a netají se tím, že mají co nabídnout. Naučilo mě to nebýt ostýchavá a ptát se, a to i přesto, že všichni ti, se kterými si tady povídám, jsou na totálně jiném levelu vědomostí a zkušeností, než kde jsem já. A benefituju z toho, benefituju z toho velmi.

Nojo. A co jinak? Před pár dny jsem si odškrtla 7 měsíců a už se zase blížím do konce toho osmého. Přijde mi, že nikdy čas neletěl tolik, jako teď. Metodu nádech-výdech praktikuju teď dvakrát tak často, ale nic to nezpomaluje. To, že se dostávám do posledních pár měsíců indikuje i to, že si už píšu seznam věcí a výletů, které „prostě musím podniknout“ až přijedu domů. Pomalu, ale jistě se dostávám do další ČESKO fáze. Začali jsme Helenkou a jejími rajskými (k)uličkami, vzali jsme to přes Pavla Bobka a sledování Most!u a teď můj život obohacují klasiky českého filmu. Což takhle dát si špenát, S tebou mě baví svět, Sněženky a machři, Cimrmani a tak. A vždycky mi to zlepší náladu!

Zrovna dneska jsem zavírala voči s Janžurkou.

eevelka

gqWxgNIYRs+Q9qbYhCNyZg

 

Reklamy

2 komentáře: „Zavři oči brouku…!

  1. Dechberoucí článek. Děkuji za nádherný popis Tvého dobrodružství.
    Doufám, že si můj budoucí rok v Kanadě užiji stejně tak, jak si ho teď užíváš Ty 🙂
    Přeji Ti jen to nejlepší a pevně věřím, že do odletu ještě leccos zažiješ.
    Měj se!

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s