100

Tak dnes je to 77 dnů. Šílený, jak to utíká!

Za poslední měsíc se zase stalo tolik věcí! Byla jsem na lodi! A s tou lodí jsme se plavili kolem celého centra Vancouveru! To byl zážitek. Byla to jedna z akcí, které tady maturitní ročník má, a bylo to krásný. Měli jsme tam večeři a DJ a já tam poznala další skvělý kamarády.

IMG_6410

Strávila jsem hodně času ve Vancouveru. V kavárnách, v ulicích, v restauracích, v muzeích, v roztomilých obchůdcích a v parcích.

IMG_7003

Byla jsem na Cirque du Soleil a bylo to šílený! A drahý. Ale krásný.

Zúčastnila jsem se spousty akcí s Rotary a uklízení břehu oceánu byla moje nejoblíbenější.

OSLAVILI JSME DÍKUVZDÁNÍ! Na to jsem se těšila snad nejvíc. Měli jsme obrovskýho krocana, hodně příloh a naprosto nejlepší dýňovej koláč. Sešla se celá rodina a v našem velikém domě jsme povečeřeli ve 22 lidech. Nejvíc jsem si ale teda užila to, co přišlo po večeři. S plným bříškem, spoko loko, jsem se schoulila v křesle pod deku a koukala s dětma na pohádku o dinosaurovi. To mi bylo úplně nejlíp za celou dobu, co jsem tady.

IMG_6321

A taky jsem hodně veslovala! Hodně, hodně! Tak moc, že mi krvácely v jednom kuse ruce a puchýřů mám doteď 7. Ale vyplatilo se to, protože jsme měli v sobotu regattu. Teda vstávat jsem musela ve 4:30, což bylo velký, moc velký špatný! Ale dostali jsme pizzu a donuty, tak to bylo dobrý. A porazily jsme 2 hodně úspěšný týmy, tak to taky dobrý. Prostě veslování dobrý, no.

A oslavili jsme 100 let Československa.

Těch 100 let bylo krásných. Krutých, bolestivých, plných slz. Bylo spoustu bojů, zbraní, úmrtí. Revoluce, vítězství, prohry. Časy národní hrdosti, zasloužené radosti, samozřejmé slušnosti,ale i časy plné povrchního povyšování se, planých řečí a hlubokého studu. Přes to všechno to však bylo století existence nádherné, samostatné země, která byla moc statečná. Běhěm těch 100 let se v ní objevilo spoustu lidí, které jí chtěli uškodit, zahanbit, nepoznatelně změnit či jinak poznamenat. No a hele, ona nám vydržela! A pořád drží, ikdyž už to chvilkama vypadá, že to dál nezvládne, a já se jí teda vůbec nedivím. Vydržela a přestála 100 let, a ačkoliv to teď má dost těžký, bude snad dostatečně silná a zvládne to i v nadcházejících letech a dekádách.

V časech jako jsou tyhle, kdy nemáme v čele naší země skoro nikoho, ke komu můžeme vzhlížet, komu můžeme věřit a kdo může být naším morálním vzorem, v časech právě takových je potřeba prohledat minulost a najít toho člověka tam. Najít ho, udržet jeho myšlenky a snažit se šířit všechno to dobré, díky čemu k němu vzhlížíme. A tak posledních pár dnů přemýšlím o pár takových lidech, lidech, které bychom teď v naší zemi potřebovali. Je jich spoustu, ale jeden je tak nějak na vrcholu toho všeho. Jak by taky nebyl, když je tím, kdo nás do celé téhle krásné, české šlamastiky zatáhl!

Tomás Garrigue Masaryk.

Já k tomu snad víc psát ani nemusím. To se vám rovnou vybaví muž, ke kterému máte respekt, ke kterému máte sympatie a kterého považujete za Prezidenta s velkým P. A taky určitě ten bílý vous a kulaté brejličky! No. Pan Masaryk řekl a napsal spoustu krásných a inteligentních věcí. Takových, že vás to až pohladí po vaší vlastenecké duši. Já jsem vám chtěla ukázat jen jednu, ale nejde mi vybrat jen jeden příklad, a tak sem dám ty nejhezčí, jo? Tak jo. ❤

„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“

„Vy jeden, každý musíme snést mínění druhého. Demokracie znamená diskusi.“

,,Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom.“

 „Když si sednu na Hektora (třináctiletého hnědáka z Uher), jako když vklouznu do starých bot.“

Ten poslední je skvělej, žejo!

No. Tohle má být blog o mojí roční výměně v zahraničí, ale nedá mi to, protože když jsem tady, znamená to pro mě taky jiný pohled na mou zemi, slýchávám názory místních lidí na Česko(slovensko), a tak to vidím hezky s odstupem. A Česko mi chybí, to Česko se všema nedostatkama a chybama. Co mi teda nechybí je ostuda, kterou nám něktěří dělají kolem světa, a všechny ty řeči plné stížností na to, jak si žijeme. Každý si může život zařídit podle sebe, a za to bychom měli být vděční, že.

Kdybych byla v Česku, byla bych 28. října v Praze. Šla bych s mojí drahou kamarádkou na Pražský hrad, do Lucemburského sálu, na koncert vážné hudby. Smetana, Dvořák, Beethoven, Mozart. Tak jako to děláme každý rok. Ona by si furt jenom stěžovala, že je to blbost, a já bych byla nadšená z těch prostorů kolem, z té krásné hudby a prostě tak nějak nadšená ze života. Po skončení bysme to vzaly po schodech dolů na Malou Stranu a procházely se těma uličkama. Odpoledne bychom strávily nepodstatným a večer bysme vyrazily do divadla, již tradičně na absolutní ptákovinu s vtípkama, kterým bysme se v celém hledišti smály jen my dvě. Představení by skončilo krátce po desáté, my bychom zamířily do mekáče na sváču a pak jeli tramvají domů, k nám na Vinohrady, načež bysme pár hodin kecali o blbostech a vymýšlely krávovinky. No. Náš českej, osmadvacátej říjen. Ten mi chybí.

A na závěr. Víte, co o nás řekl Steve Forbes před měsícem na setkání s českými a slovenskými podnikateli v New Yorku?

,,Možná jste malí co do počtu lidí, ale z hlediska inspirace a vytrvalosti jste pro mě giganty.“

eevelka

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s