Na letišti s řízkama a Hemingwayem v kufru

,,Tak co, koupila jsi si něco?“

+ ,,Hemingwaye…“

– ,,Evel…zase?“

+,,Hm…já vim..“

Jdeme pomalým krokem hlavní ulicí Victorie a míjíme různé obchody. Gelato, suvenýry, butik, banka, White Spot. Je horko a my jsme po dlouhém dni unavení. Přijeli jsme brzo ráno, byli jsme na prohlídce Parlamentem Britské Kolumbie a navštívili jsme krásné muzeum. Viděli jsme toho hodně, a tak se teď jen touláme uličkami a koukáme kolem. Ikdyž nemáme skoro žádnou energii, pořád si užíváme čas, který trávíme společně. Moc nám ho totiž nezbývá. Najednou si všimnu krásného, starého knikupectví. Kývnu na ostatní, ať jdou napřed a že je doženu. V knihkupectví procházím poličku po poličce a hledám mého nejoblíbenějšího. Nemůžu ho najít, a tak se ptám paní u pokladny, zda by mi mohla pomoct. Vstřícně se usměje a vede mě uličkami až na samý konec místnosti. Chvilku hledá v krabicích, pak se ke mně otočí a podává mi to, co jsem tak moc chtěla: Hemingwaye. A ne jen ledajakého Hemingwaye, ale Hemingwaye, kterého jsem ještě nečetla (?!?!)!  Spokojeně zaplatím (no, spokojeně..), vycházím z knikupectví a usmívám se na svět, protože se už nemůžu dočkat, až si ho přečtu. V dálce vidím Morgan, jak na mě mává. Jdu jejím směrem a když k ní přijdu, ptá se, co jsem si koupila. Kajícně se culím a podávám jí mou novou knížku. Koukne se na ní a pak mi věnuje její to-snad-není-ani-možný pohled. Zná mě. Mým zlozvykem je totiž kupovat knížky. Kupovat knížky, číst je a mít hromádku těch nepřečtených na nočním stolku. Vracet se k těm přečteným a číst je znovu. Hledat v nich útěchu a únik od každodenních starostí. Přemýšlet nad nimi a spojovat je s určitými obdobími v mém životě. Kupuju knížky a balím je pomalu do kufru, abych si je mohla odvézt domů. Už se mi to totiž blíží.

Je květen, já si odškrtávám 9 krásných měsíců v Kanadě a nemůžu uvěřit tomu, že mi zbávají už jen poslední 2. Během dubna jsem se znovu přestěhovala, tentokrát do mé čtvrté a poslední host rodiny. Jela jsem na pár výletů a užívala si krásného počasí. Sešla jsem se s ostatními Rotary studenty, strávili jsme pár dní spolu a navštívili jsme Victorii a Vancouver. Byla jsem na distriktní konferenci a byla to nečekaně zábava. Vystupovala jsem na podiu a na pár minut se cítila jako very important person. Moc dlouho to ale netrvalo. Jela jsem poprvé do USA a hned po první hodině mi začali chybět zdvořilí Kanaďani a jejich „sorry“. Ale bylo to tam krásný, měli jsme grilovačku a já si dala šlofíka na sluníčku. Stala jsem se velmi zaneprázdněným člověkem a každý den jsem měla co dělat.

Když jsme byli na té konferenci, každý jsme měl za úkol říct pár vět o tom, co bylo naším nejlepším zážitkem běhěm pobytu v Kanadě. Tahle otázka je noční můrou pro všechny výměnný studenty, protože celej rok je tak nacpanej akcema a skvělejma věcma, že člověk fakt neví, co by vybral. Tak jsem nad tím nějakou dobu přemýšlela, a pak mi došlo, že vlastně vůbec není mým nejlepším zážitkem nějakej výlet, což jsem si původně myslela. Co mě za ten rok nejvíc bavilo a co mi dalo naprosto nejvíc zkušeností do života bylo potkávání nových lidí, komunikování s nimi a získávání nových kontaktů. Protože najednou jsem s lidmi mluvila o věcech, které mě zajímaly, ale nikdo o nich se mnou nemluvil. Najednou jsem mluvila s lidmi, kteří znali další lidi, a ti lidé mi pomohli dostat se tam, kam jsem chtěla. Protože když máte kontakty, můžete mít úplně cokoliv. Potkávání lidí a mluvení s nimi mi oteřelo bránu do světa a já si najednou přijdu jako v centru všeho dění. A vím, že až se jednou vrátím, budu schopná poslat email třeba člověku, co se zná se Stevem Forbesem i Billem Clintonem, a on se se mnou mile rád na pár minut sejde, abychom si popovídali o tom, jak jsme se za poslední dva roky měli. Jeden člověk mi jednou řekl, že mít kontakty a udržovat je je nejcennější rada, kterou mi může dát. A já v průběhu mého roku pochopila, že měl pravdu.

Na poslední 2 měsíce mám naplánovanou spoustu věcí. Na co se ale všichni těšíme nejvíc je BC Tour, aneb šestnáctidenní výlet po Britské Kolumbii s ostatními Rotary studenty. Odjíždíme 22.června a vracíme se 8.července. Po návratu budu mít už jen 6 dnů na rozloučení a balení a 14. jedu na letiště! Šílený, absolutně nechápu, jak to tak rychle celý uteklo. Domů se těším a zároveň netěším. Nedokážu si představit, že najednou přijedu domů, sednu si na postel, budu vedle sebe mít v kufru sbalenej celej jeden rok a pak co? Bude to strašně zvláštní a těžký. Už teď mám naplánováno několik výletů, budu se muset zabavit každý, abych to nějak přežila, hah. Nechce se mi odsud odjíždět, mám tady kamarády a normální život, kterej mě baví a kterej považuju za překrásnej. Mám tady spoustu vzpomínek a prožila jsem (a ještě prožiju!) nespočet skvělých momentů. Bude mi to všechno hrozně moc chybět, ale já se brzo vrátím. No a těším se domů! Těším se na všechno a na všechny, na rodinu a kamarády, na domov a jídlo. Těším se na odlet i na přílet, protože budu obklopená emocema. Těším se na letiště, protože tam bude spousta vzpomínek. Těším se na rodinu a na kamarády, kteří tam na mě budou čekat (mimochodem, moje máti prý nadělá řízky, aby tam nikdo nestál o hladu :D). Jsem teď zkrátka na rozcestí, kdy se na odjezd těším i netěším.

No! Problémky, že. Tak jo. Stydne mi čaj. Musím jít. Máme brunch, protože je dnes Den Matek. Popřála jsem všem mým host maminkách i té mojí, té vlastní. Té, bez které bych tady teď vůbec nebyla. Té nejlepší.

Tak maminky, všechno nejkrásnější! Zasloužíte si celý svět.

eevelka

P:S.: Rotary dalo dohromady video z našeho pobytu tady. Najdete tam 13 šťastných děcek z celého světa a příběh o tom, jak prožili nejlepší rok jejich života. Je to hezoučký a já u toho vždycky brečím. Tak abyste si taky mohli pofňukat, tady to je: https://www.youtube.com/watch?v=0zLsCoEwivk

 

Reklamy

Zavři oči brouku…!

Sedím v tričku na zahradě a koukám na oceán. Je ode mě asi 20 metrů. Za ním se v dáli majestátně tyčí Mount Baker, obrovská hora, kterou vidíme odevšad. Je to vulkán a je pokrytý sněhem. Je 11 dopoledne a slunce má sílu, máme tady 20 stupňů. Jaro přišlo! Květiny se pomalu probouzí a derou se ze země, všechno začíná být barevnější. Ptáci na stromech vesele zpívají a orli krouží nad vodou, hledají si potravu. Zavírám oči a dýchám, pomalu, s klidem. Vnímám zvuky kolem sebe, trávu pod nohama. Cítím oceán. Slyším ho. Včela mi bzučí kolem ucha. Sluneční paprsky mě hřejí na tváři. Jsem šťastná.

Začaly nám jarní prázdniny, dvoutýdenní. Udělaly jsme si seznam věcí, které chceme během těch dvou týdnů stihnout, tak máme napilno. Počasí nám vychází bezvadně, sluníčko a teplo, co víc jsme si mohly přát, že? Užíváme si každý den. Jsme v období, kdy si uvědomujeme, že to celé strašně rychle utíká. Však se blížíme do dubna! Po jarňácích se stěhuju do mé poslední rodiny a pak už to bude jen pár posledních týdnů. Šílenost, naprostá. Právě proto přišly ty prázdniny včas. Užívám si jednoduchost bytí. Nemám starosti. Žiju krásnej život a jsem v Kanadě. Slunce mě dělá šťastnou. Nic víc, nic míň.

Poslední 2 měsíce jsem hodně lyžovala, jedla, psala, četla, pila hodně čaje, procházela se, kochala se, zlepšovala se ve spoustě věcí, učila se, smála se a užívala si. Objevila jsem nová místa ve Vancouveru, ale i mimo něj. Poznala jsem nové lidi. Začla jsem víc mluvit s těmi, kteří jsou inspirativní a mají mi co předat. Chodila jsem do restaurací na večeře a do kaváren na dorty. Běhala jsem podél oceánu a co nejvíc svých aktivit jsem přesunula ven, neboť slunce k tomu vyzývalo. Přemýšlela jsem o hodně věcech, především pak o čase. Milovala jsem Kanadu. Velmi.

Whistler se stal mým druhým domovem, protože je naprosto dechberoucí. Okolí Vancouveru jsem si prohlédla ze vzduchu, z malého letadla, a neměla jsem slov. Projela jsem se v krásném a starém MGA auťáku, a byl to jeden z nejlepších zážitků. Po lyžování jsem zaplula do vířivky a na pár minut byla obklopena jen ohlušujícím tichem a kanadskými horami pokrytými sněhem. S Adelou jsme zašly do Ikea, daly si kuličky a vzorně vyzkoušely všechny postele, které tam měli. Skoro jako v Praze, no. Trávily jsme volný čas pikniky na pláži s výhledem na USA.  Po 7 měsících jsme svůj život plně přizpůsobily tomu místnímu, a ikdyž je každý den stále darem a vzrušením, už má taky ten pohodový, jednoduchý a běžný nádech.

Nedávno se mě jeden člověk zeptal, co považuju za svůj největší úspěch. Po sekundovém rozmýšlení jsem mu odpověděla, že Kanadu (co velkolepějšího mohlo vlastně doteď potkat průměrného 17ti letého člověka, žejo). Každý den tady je něčím neuvěřitelným, a ikdyž je to cesta plná pokus-omyl momentů, tak si jí naprosto užívám. Co víc bych taky chtěla, když mám všechny ty výlety, volný dny, srandy a dechberoucí momenty. No. Nejlepší částí je pro mě potkávání lidí, protože okolí, ve kterém se tady pohybuju, mi umožňuje kontakt se širokou škálou rozdílných, ale velmi úspěšných lidí. Můj Rotary Club má 80 členů, a každý z nich je naprostý unikát. Můžu tak denodenně komunikovat s právníky, CEOs, bussinessmany, managery, konzultanty, řediteli škol, doktory, sestřičkami, květinářkami, policisty, bankéři a účetními a vést s nimi zajímavé diskuze, ze kterých mám možnost si odnést spoustu vědomostí a užitečných informací. Všimla jsem si, že v Česku tohle neumíme, nemáme to v povaze. Když jsme v něčem úspěšní, máme tendence se chovat co nejskromněji a nedávat nic najevo. A když z tohohle proudu vykročíme a jsme sami na sebe veřejně pyšní, ostatní po nás začnou odsuzovačně koukat  a nazývat nás narcisy. Možná to vychází z dob komunismu, kdy vystrkovat růžky bylo zakázáné a životu nebezpečné. Tady to tak ale nefunguje. Úspěšní lidé jsou tady hlasateli svých vlastních úspěchů a zároveň jsou si vědomi svých chyb. Je pro ně naprosto běžné, že je někdo jentak kontaktuje, aby se jich zeptal na jejich kariéru a zkušenosti, jsou zvyklí o sobě mluvit s ostatními, a netají se tím, že mají co nabídnout. Naučilo mě to nebýt ostýchavá a ptát se, a to i přesto, že všichni ti, se kterými si tady povídám, jsou na totálně jiném levelu vědomostí a zkušeností, než kde jsem já. A benefituju z toho, benefituju z toho velmi.

Nojo. A co jinak? Před pár dny jsem si odškrtla 7 měsíců a už se zase blížím do konce toho osmého. Přijde mi, že nikdy čas neletěl tolik, jako teď. Metodu nádech-výdech praktikuju teď dvakrát tak často, ale nic to nezpomaluje. To, že se dostávám do posledních pár měsíců indikuje i to, že si už píšu seznam věcí a výletů, které „prostě musím podniknout“ až přijedu domů. Pomalu, ale jistě se dostávám do další ČESKO fáze. Začali jsme Helenkou a jejími rajskými (k)uličkami, vzali jsme to přes Pavla Bobka a sledování Most!u a teď můj život obohacují klasiky českého filmu. Což takhle dát si špenát, S tebou mě baví svět, Sněženky a machři, Cimrmani a tak. A vždycky mi to zlepší náladu!

Zrovna dneska jsem zavírala voči s Janžurkou.

eevelka

gqWxgNIYRs+Q9qbYhCNyZg

 

Meruňková marmeláda

 ,,No já jsem si říkala, že bysme mohly jet na Korfu letos..“

+ ,,Já bych radši do Ežypta..“

,,Do Ežypta?“

+ ,,No..do Ežypta.“

Sedíme v restauraci, na sobě máme mokré lyžařské oblečení a usrkáváme horkej čaj. Jsme promočený až víme kde. Ještě pořád nám je zima, ale prsty pomalu rozmrzávají a tváře se zahřívají. Je úterý a my máme skiclub! Takže jsme se po škole rychle převlíkly, nasedly s dalšíma 110 lidma do autobusu a hodinu jely přes město k horám, abychom mohly aspoň ty 3 hodiny lyžovat. Přijely jsme, vyjely nahoru na horu a zjistily jsme, že prší a je větrno. A že sníh je hnusnej. A že to je prostě dneska na nic, no. Tak jsme si sjely pár sjezdovek, jako aby se neřeklo, a namířily jsme si to do hospody. A tak tady teď sedíme, v hospodě, s výhledem na celý město, miliony světýlek pod náma, a jen si užíváme, že jsme. A bavíme se o prázdninách, protože přece ,,I’m not spending more than 2 months without you, we gotta go somewhere.“ A tak vymýšlíme. Korfu? Barcelona? Pouť do Santiaga de Compostela? Milán? Paříž? Samozřejmě koukáme i na AirBnB, protože jsme momentálně tak natěšený, že celej plán je už skoro hotovej. A Adela chce do Egypta, ale s jejím španělským akcentem to vyslovuje jako Ežypt, tak si z ní děláme srandu. Nojo, to je zlatíčko. Jednou do toho Ežypta pojedem. A tak si to s nima užívám, to, že jenom jsme, že jsme tak bezstarostný, tak v pohodě, plný plánů a nadějí.

Za poslední měsíc se toho zase stalo tolik. Na začátku ledna jsem se přestěhovala k postaršímu manželskýmu páru, odkud jsem se teda před týdnem zase přestěhovala jinam. Ale bylo to s nima super, předali mi strašnou spoustu zkušeností a informací. Byla jsem lyžovat ve Whistleru, a bylo to nejkrásnější lyžování, jaký jsem kdy zažila. S mýma dvouma amigas jsme jely do Victorie, hlavního města BC. Jely jsme tam trajektem a strávily jsme tam celej den. A je to nádherný město, je tam vidět ten anglickej vliv a já jsem celý den jen chodila a opakovala slovo lovely. S Francescou jsme jednu neděli vyrazily do Vancouveru a strávily jsme okolo čtyř hodin jen chozením a hledáním kavárny s dortama. A nic, jo! Nenašly jsme nic. Já mám absťák po dortech, těch evropskejch, dobrejch, plnejch cukru, jo. A tady nic takovýho nemaj. Jenom cookies, muffiny nebo banana bread. Tak to jsem byla smutná, no. Co se ale nestalo, jak jsem už zmínila, přestěhovala jsem se! A moje host mamka je profi cukrářka, ha! EVEL WON IT ALL. Takže mám pravej, dobrej dort skoro každej den a výborný jídlo k tomu. Teď teda budu věřit v tu potřebu jídla pro vývoj mladýho člověka, protože odmítám platit členství v posilovně. No, co jinak, strávila jsem víkend ve Whistleru s ostatníma študákama, bylo to opět nejlepší. A byla jsem tam ubytovaná u jedný skvělý paní. Pocházela z Rakouska a měla penzion nazvanej Hof, nosila zástěru a vařila vývar, a já jsem si připadala jak v Alpách. K snídani mi udělala borůvkový lívance, Bůh jí žehnej, a dala mi k tomu i meruňkovou marmeládu. Meruňkovou marmeládu! Nejlepší věc na světě. Bylo to jak sladký shledání po letech. No a u jídla zůstaneme, strávila jsem totiž celý týden na čínské kuchyni. Je tady totiž obrovská čínská část populace, a tak se tady slaví Čínský nový rok. Byl to proto týden plný knedlíků, krevet, krabů, brokolice a rolek. Nestěžuju si.

Únor. Nic moc zajímavýho. Žiju a užívám, s holkama máme srandy. Nechceme domů, čas utíká až moc rychle. Víme, že to, co máme, je něco neocenitelnýho. Jsou to krásný dny. Mládí, žádný starosti nebo problémy, jen zážitky, smích, plány, očekávání. Lehkost bytí. Pomíjivá lehkost bytí. Malý radosti. Koukám na oceán a koukám na hory. Vstávám při východu slunce a pozoruju jeho západ. Piju černý čaj a přidávám si do něj smetanu. Snídám kanadské borůvky. Zapaluju svíčky z domova a nosím maminčiny svetry. Čtu Vítezslava Nezvala a prohlížím si fotky Šumavy. Už si do kafe nepřidávám cukr. Ke snídani si beru každý den knížku a snídám minimálně hodinu. Poslouchám v jeden den všechny hudební žánry, od vážné hudby po rap, a to v různých jazycích, především v italštině. Při večeři vyprávím příběhy a směju se těm, které mi vypráví ostatní. Koukám se na Most! a vysvětluju holkám, že to je skvěle absurdní, typicky, česky.

A teď sedím u našeho velkýho stolu a je neděle ráno. Host mamka dělá velkej španělskej oběd, takže Adela a Francesca přijdou a budeme mít paellu a španělskej cheesecake. Já sedím a píšu, protože chci a mám to ráda. A piju ten černej čaj se smetanou. Host taťka začal přehrávat španělskou vážnou hudbu a v celým domě panuje taková nádherná kulturní rozmanitost, nedělní pohoda a přítomná je i ta pomíjivá lehkost bytí. Je to moment, kterej je nádhernej, moment, kterýmu nechybí skoro nic. Jen jedna věc. Zvedám se a jdu do ledničky, beru sklenici, otevírám její víko, beru lžičku ze šuplíku a sedám si zpátky ke stolu.

Meruňková marmeláda.

eevelka

O hokeji, čokoládách a humrovi.

22. prosince 2018

E: ,,..mně je tak blbě…“

M: ,,Kolik jsi jich snědla?“

E: ,,Asi dvacet..“

M: ,,Evel…“

 

Válíme se v obýváku na gauči. Bolí mě břicho a všude kolem to vypadá jako po výbuchu boxu s bonbony a čokoládami. Jsem obklopena malými papírky a obaly a z posledních sil dopíjím horkou čokošku. S mojí host ségrou Morgan jsme se rozhodly udělat si krásný odpoledne, jely jsme do obchodu, nakoupily bambilion sladkostí za 40 dolarů, z knihovny si půjčily Pitch Perfect 3 a doma se svalily do křesel.

A tak si tady ležim, předávkovaná cukrem, pomalu už se začínám celá klepat a mít tik. Jsou Vánoce, celé město bliká světýlkama, vánoční koledy jsou slyšet na každém kroku a náš vánoční stromeček už pod sebou má pár dárků. Koukám na adventní kalendář, který v sobě má výborný čokolády, ale dnes je představa jediný další sladkosti extrémně bolestivá. Normálně bych se samozřejmě cítila trochu provinile kvůli všemu tomu přejídání se, ale jsou Vánoce, takže je to v pořádku, žejo. No. Přejídam se, hraju ryby na messengeru a žiju svůj nejlepší život. Tak.

Jak se tak válím po tom gauči, tak si najednou uvědomuju, jak to všechno utíká. Kristovy rány, jsou Vánoce. Jsem tady přes 4 měsíce a blížím se do poloviny celý mojí výměny. JAK? Je to asi tím, že každý den něco dělám. Teda snažim se o to.

  • Potkala jsem Santu! A dva jeho elfy! A společně s šestiletýma dětma jsem napsala dopis na Severní pól. Aby byli všichni o Vánocích s rodinou a v teple, no.
  • S Adelou a Francescou jsme jedly sushi. Zas a znova. Miluju ho.
  • Pomáhala jsem Rotary s meetingem pro budoucí výměnné studenty. A bylo to krásný. Viděla jsem v nich samu sebe, rok zpátky. Taky byli plní očekávání. Taky doufali, že všechno bude ok. Taky se asi trochu báli a taky byli odhodlaní jít si za svým snem. Možná taky hledali tu jednu správnou radu, která jim přinese trochu klidu a přesvědčení, že jim ten rok dá víc, než co jim sebere. Neměla jsem moc šanci jim nějakou takovou radu dát, a i kdybych jí měla, nevěděla bych, co jim vlastně říct. Asi jen to, že všechno bude v pohodě. Že přes všechny smutky to fakt bude krásnej rok, a že je strašně důležitý se věcem smát a nic nebrat vážně.
  • Vypravily jsme se s Adelou a Francescou na Winter Formal. Prostě ples, jo. Tak to bylo skvělý. Jedly jsme a tancovaly jsme při Party In The USA.
  • Byly jsme taky na vánočních trzích. A normálně tam měli i trdelník, jo! Skoro jak na Staromáku. Jen tady jsem to měla s výhledem na oceán.
  • A bruslily jsme v centru! Teda ten led byl hodně malej a lidí tam bylo moc, ale atmošku to mělo krásnou!

No, a tak. Dělam furt něco, keepin‘ myself busy.

25. prosince 2018

Je už večer, venku je zima a tma a my jsme všichni spolu doma. Sníh tady není, protože jsem na pravděpodobně jediným místě v celý Kanadě, kde skoro vůbec nesněží. Ale nestěžuju si! Za domem mám oceán, a když chci lyžovat, projedu celým městem na jeho druhou stranu a jsem v horách.

Je Christmas Day a my máme slavnostní večeři. Stejně jako my v Česku máme kapra, řízky a bramborovej salát, Kanaďani mají krocana s nádivkou a bramborama. Až na mojí rodinu, samozřejmě. Special flower. My máme humra, krevety a pečený brambory. Což ale považuju za mnohem lepší variantu.

Ráno jsme rozbalovali dárky. Host mamka vlítla do mýho pokoje a s jiskrama v očích mi natěšeně oznámila, že v noci přišel Santa. A tak jsme si sedli před krb a za tónů vánočních koled jsme začali rozbalovat. No, co vám budu povídat, žejo, dostala jsem obrovskou kupu krásnejch dárků. Tím nejlepším byl ale lístek na hokejovej zápas na mistráku juniorů mezi Kanadou a Českem!

31. prosince 2018

Takže jsme se s Morgan 29. prosince po obědě začaly připravovat. Ona měla na obličeji namalovaný kanadský vlaječky, já měla ty český. Ona si s sebou sbalila kanadskou vlajku, já tu českou, samozřejmě větší. Vyrazily jsem do arény, a když jsme tam přijely, byla jsem plná štěstí. Po 4 měsících vidět Čechy! A navíc mladý hokejisty! Paráda. Tak nějak jsem očekávala, že Kanada vyhraje, ale byla jsem si jistá, že to bude vážně nádhernej hokej. A taky, že byl! První skórovala Kanada, ale po pár minutách dali naši kluci gól a vyrovnali. Tak si to představte. Celá hala řve „Go, Canada, Go!“, a když se fanoušci trošku ztiší, začne řvát Evel. Pár Kanaďanů se pobaveně zasměje. Najednou se přibližuje naše šance a Machala dává gól. Evel vyskakuje a začíná pištět radostí. A piští. 10 sekund, 20 sekund. Kanaďani kolem ní se smějou a mají radost z toho, jakou má radost ona. Začíná hrát Zavolejte stráže z Ať žijí duchové! a Evel si ten moment strašně moc užívá. Objevuje se na kostce a to už se začíná smát celá hala. Když goal song skončí, Evel naprosto vyčerpaná a radostí bez sebe usedá zpátky na místo a vidí, jak se na ní všichni otáčí a usmívají se. A tak se usmívá taky. No, takže já jsem si to užila! Byl to krásnej zápas. A když pak všech 17 000 lidí zpívalo kanadskou hymnu, zpívala jsem taky. Přece jenom je Kanada i můj domov.

Momentálně jsem v obýváku a koukám na hokej, samozřejmě. Naši hrajou s Dánskem, a já tak nějak předpokládám, že my vyhrajeme. Je Silvestr a já ho strávím s Morgan a pár kamarádama. A budeme koukat na hokej :Dddd.

Kanadský Vánoce byly skvělý. Předpokládala jsem, že to bude těžký, nebýt na Vánoce doma v Česku, daleko od rodiny. No a hele! Vůbec ne! Vlastně to bylo mnohem lepší, než mimo Vánoce. Asi jsem už na takový tý hranici, kdy vim, že tady všechno rychle utíká a já nechci ztrácet čas nějakým velkým steskem. :Ddd

Za dva dny se stěhuju do nový rodiny. Nebudu kecat, nechce se mi odsud. Už jsem tady doma, představa balení se mi nelíbí. Ale těším se na nový věci! Na změnu. Vím, že to bude v pohodě. It is what it is, žejo.

Tak. Je 3:09pm. V Česku už je Nový rok. Všichni teď asi slaví, koukaj na ohňostroje, pijou šampaňský, jí chlebíčky, a až za pár hodin vystřízliví, dají si novoroční předsevzetí. Tak snad budou mít krásnej rok. Přeju jim spoustu zdraví, lásky, radosti a úspěchů.

A taky aby jim ta novoroční předsevzetí vydržela aspoň týden.

eevelka

 

No babi, prosimtě!

Dům se otřásá v základech a z obýváku ke mně doléhá refrén Dancing Queen. Já jsem zrovna na zahradě a na trávníku pozoruju veverky, jsou tady totiž úplně všude. Jedna zrovna skočila na strom a shodila část vánočních světýlek. Na druhé straně zahrady je krmítko pro ptáčky, kteří se právě perou o poslední zbytky jejich krmiva. Je jich tam aspoň 15. Usmívám se tomu. Líbí se mi, jak tady většina lidí žije v harmonickém souznění s přírodou. Oklepu se. Ikdyž dneska svítí sluníčko a obloha je bledě modrá, teplota je jen lehce nad nulou. Je mi kosa, a tak se zvedám a odcházím zpátky do domu.

Je nedělní ráno a je zima. Jinovatka už zdobí stromy a trávu, na ulici to klouže a člověku se nechce přejít z teplého domu do vymrzlého auta. Vzbudila jsem se krátce po sedmé, protože neumím spát dlouho, seskočila jsem (čti spadla, je nedělní ráno bohajeho, kdo by skákal) z postele, vklouzla do mých kanadských pantoflí s kožíškem uvnitř a vydala se směrem ke kuchyni pro čaj a noviny. No a s určitou dávkou radosti jsem zjistila, že rodiče odjeli na celej den do Vancouveru! A ségra odjela na celej den do kavárny, aby se mohla v klidu učit! No co si budem, spousta lívanců, Mamma Mia songy hlasitě z repráků a nevídaný taneční (???tojo teda) kreace, to všechno proběhlo. Neberte to zas tak vážně, já tu mojí rodinku miluju, jsou to takový kulíšci a vůbec se mi nechce se stěhovat, ale teda mít den jenom pro sebe, nemluvit anglicky a být v domě plným jídla? Parádička.

Mám na stole kupu věcí, co potřebuju během toho volnýho dne udělat. Pokusit se vzpomenout si na cokoliv z němčiny, začít se zajímat o ostatní předměty, co mám v Česku (nebo aspoň o ty, ze kterých budu maturovat, haha:(( ), dodělat věci do kanadský školy, napsat dopisy a pohledy, napsat email babičce, a to i přesto, že mi na poslední tři neodpověděla, vzpomenout si u toho na jejího legendárního králíka na smetaně, samozřejmě se zelím, špenátem a knedlíkama houskovýma i bramborovýma, načež si vzpomenout i na dědovo vývar s domácíma nudličkama, následně si vybavit celou rodinu u vánočního stromečku a maminčiny vanilkové rohlíčky, zahrnout do toho taky všechny tety, strejdy, sestřenice a bratrance a nakonec se začít smát a brečet v jednom při vzpomínání na večery s vínem a kamarádama, na dny s výletama s kamarádama a všechna ta dlouhá léta se spoustou vtípků a kamarádama. No, mám toho hodně, tak snad abych začala, žejo..no. Tak já jdu psát.

Tak babi!

Představ si, zažila jsem na vlastní oči Halloween! Prosimtě, zabalili jsme 50 balíčků s bonbony a nakonec přišlo 12 dětí, no to bylo trapný! A dokonce mě pak nutili sníst ten zbytek sladkostí, no chápeš to? Šílenci, viď..

A zase jsem strávila víkend s těma mejma zlatama z celýho světa! Já jsem tak ráda, že nás Rotary svedlo dohromady. To je vždycky nejlepší, ten čas strávenej s nima. To mě vždycky přesvědčí, že se mi domů vůbec nechce a že tady s nima chci zůstat už napořád. Akorát bych teda pak potřebovala pravidelnej přísun tvojí svíčkový, rajský, králíka, zajíce, sypánků, vdolků a šátečků, hlavně těma s povidlama. Nojo.

A řekla jsem si taky, že se plácnu přes kapsu a pojedu na brunch, drahej a dobrej! A tak jsem jela. Byl fakt drahej. Ale taky fakt dobrej!! Měla jsem lívance s borůvkama a javorovým sirupem (ježiši to bych si teď tak dala!!!) a potom ještě toasty s játrovou paštikou. Tak to bylo krásný ráno..

Jo a pak jsem byla součástí ceremoniálu během Rememberence Day, což je den, kdy se vzpomíná na vojáky, kteří padli. Však to máme i v Česku. No tak během tý akce jsem několikrát brečela. To ti bylo tak emotivní, mi ani ty kapesníky nestačily prosimtě. Šla jsem položit věnec za Rotary před davem stovek lidí, tak to bylo nápomocný, když jsem z toho podia viděla, že se mnou brečí další desítky lidí, a že nejsem jediná. No a tak jsme zavzpomínali..

A o víkendu jsem jela do roztomiloučký vesničky se spoustou rybářskejma lodičkama! Ty zrobněliny mi nech, jo? Tady si jich moc neužiju. Nicméně bylo to tam překrásný, vypila jsem litry horký čokošky, protože bych jinak umrznula, viděla jsem skákající tuleně v oceánu a snědla jsem výborný fish&chips, určitě by ti taky chutnali!

Jo, a to jsem ti taky chtěla říct! Začla jsem chodit na jógu. No to ti je sranda, fakt že jo. Na první hodinu jsem šla s přesvědčením, že je to klidná meditace při svíčkách. Snad ani nebudu mluvit o tom šoku, který následoval po zjištění, že je to hodina plná posilování! Ale to se nějak zvládne, viď.

No, a co jinak? Já ti ani nevim. Asi pořád stejný. Miluju to tady, je mi tady moc dobře. Kdyby někdo hledal nebe na zemi, takový nebe, který je pro všechny, takový nebe, který ho přenese do jinýho světa, kde se on bude jenom smát, žít nespoutaně a vybírat si ze stovek možností, tak takový nebe najde tady. Aspoň já jsem si ho tady našla.

No a babi, prosimtě! Ty pocity. Ono je to jak na houpačce, víš, ale dobrý, už jsem si na to zvykla! Ze začátku jsem byla hned vystrašená, když jsem měla blbej den, a hned jsem si nadávala, že takhle můj bezvadnej rok vypadat nemá. Teď vim, že přesně takhle ten „bezvadnej“ rok vypadá! 😀 Takže už mě jentak nějakej den blbec nerozhodí, už jsem zvyklá na to (a moji spolužáci taky, haha), že když mi začnou téct slzy uprostřed hodiny, tak že to bude zase druhej den ráno dobrý. A nikdo mi nic nevyčítá, hlavně já sobě nic nevyčítám. Přesvědčuju sama sebe, že vím, co dělám, a někdy to i pomáhá!

No, prosimtě babi, hlavně se o mě neboj, jo? Já jsem tady úplně jako lážo plážo! Tuhle jsem si uvařila rajskou s domácíma knedlíkama a masovýma kuličkama! Ježiši a představ si, že to bylo fakt dobrý! Pak jsem v noci ujídala ty knedlíky. A taky jsem začla koukat na Gilmorky! To teda nijak nesouvisí, ale je to fajn. No a jeden divnej chlap, co bydlí v ulici, kterou chodím do školy, ten se se mnou hrozně rád baví! A byl strašně přátelskej, až teda do doby, než začal skákat do auta, aby mě mohl na ulici zastavit a divně se na mě usmívat. Ale babi, vklidu jo! Já jsem mu tak nějak řekla, aby zařadil zpátečku, jenom jsem to vyjádřila trochu hlasitěji a jiným výrazem, jenže to holka někdy musí, když se kolem ní dějou takový věci, žejo! Musí se umět postarat sama o sebe. Já vim, že bys udělala to samý. Tak se nezlob.

A začínají u nás Vánoce! Všude jsou už světýlka, někde dokonce i vánoční stromky. Já začínám poslouchat vánoční písničky a nakupuju vánoční dárky. Ta krásná atmosféra je tady všude kolem mě a já si to moc užívám. Teď přemýšlím, jakej vánoční film si pustím o víkendu jako první. No asi to dopadne jako vždycky, žejo! Budu se s panem Kodetem zajímat o to, kde udělali soudruzi z NDR chybu.

Tak se měj krásně! Myslím na tebe. Jo a babi, prosimtě! Bacha na chodníky, klouže to.

eevelka

100

Tak dnes je to 77 dnů. Šílený, jak to utíká!

Za poslední měsíc se zase stalo tolik věcí! Byla jsem na lodi! A s tou lodí jsme se plavili kolem celého centra Vancouveru! To byl zážitek. Byla to jedna z akcí, které tady maturitní ročník má, a bylo to krásný. Měli jsme tam večeři a DJ a já tam poznala další skvělý kamarády.

IMG_6410

Strávila jsem hodně času ve Vancouveru. V kavárnách, v ulicích, v restauracích, v muzeích, v roztomilých obchůdcích a v parcích.

IMG_7003

Byla jsem na Cirque du Soleil a bylo to šílený! A drahý. Ale krásný.

Zúčastnila jsem se spousty akcí s Rotary a uklízení břehu oceánu byla moje nejoblíbenější.

OSLAVILI JSME DÍKUVZDÁNÍ! Na to jsem se těšila snad nejvíc. Měli jsme obrovskýho krocana, hodně příloh a naprosto nejlepší dýňovej koláč. Sešla se celá rodina a v našem velikém domě jsme povečeřeli ve 22 lidech. Nejvíc jsem si ale teda užila to, co přišlo po večeři. S plným bříškem, spoko loko, jsem se schoulila v křesle pod deku a koukala s dětma na pohádku o dinosaurovi. To mi bylo úplně nejlíp za celou dobu, co jsem tady.

IMG_6321

A taky jsem hodně veslovala! Hodně, hodně! Tak moc, že mi krvácely v jednom kuse ruce a puchýřů mám doteď 7. Ale vyplatilo se to, protože jsme měli v sobotu regattu. Teda vstávat jsem musela ve 4:30, což bylo velký, moc velký špatný! Ale dostali jsme pizzu a donuty, tak to bylo dobrý. A porazily jsme 2 hodně úspěšný týmy, tak to taky dobrý. Prostě veslování dobrý, no.

A oslavili jsme 100 let Československa.

Těch 100 let bylo krásných. Krutých, bolestivých, plných slz. Bylo spoustu bojů, zbraní, úmrtí. Revoluce, vítězství, prohry. Časy národní hrdosti, zasloužené radosti, samozřejmé slušnosti,ale i časy plné povrchního povyšování se, planých řečí a hlubokého studu. Přes to všechno to však bylo století existence nádherné, samostatné země, která byla moc statečná. Běhěm těch 100 let se v ní objevilo spoustu lidí, které jí chtěli uškodit, zahanbit, nepoznatelně změnit či jinak poznamenat. No a hele, ona nám vydržela! A pořád drží, ikdyž už to chvilkama vypadá, že to dál nezvládne, a já se jí teda vůbec nedivím. Vydržela a přestála 100 let, a ačkoliv to teď má dost těžký, bude snad dostatečně silná a zvládne to i v nadcházejících letech a dekádách.

V časech jako jsou tyhle, kdy nemáme v čele naší země skoro nikoho, ke komu můžeme vzhlížet, komu můžeme věřit a kdo může být naším morálním vzorem, v časech právě takových je potřeba prohledat minulost a najít toho člověka tam. Najít ho, udržet jeho myšlenky a snažit se šířit všechno to dobré, díky čemu k němu vzhlížíme. A tak posledních pár dnů přemýšlím o pár takových lidech, lidech, které bychom teď v naší zemi potřebovali. Je jich spoustu, ale jeden je tak nějak na vrcholu toho všeho. Jak by taky nebyl, když je tím, kdo nás do celé téhle krásné, české šlamastiky zatáhl!

Tomás Garrigue Masaryk.

Já k tomu snad víc psát ani nemusím. To se vám rovnou vybaví muž, ke kterému máte respekt, ke kterému máte sympatie a kterého považujete za Prezidenta s velkým P. A taky určitě ten bílý vous a kulaté brejličky! No. Pan Masaryk řekl a napsal spoustu krásných a inteligentních věcí. Takových, že vás to až pohladí po vaší vlastenecké duši. Já jsem vám chtěla ukázat jen jednu, ale nejde mi vybrat jen jeden příklad, a tak sem dám ty nejhezčí, jo? Tak jo. ❤

„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“

„Vy jeden, každý musíme snést mínění druhého. Demokracie znamená diskusi.“

,,Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom.“

 „Když si sednu na Hektora (třináctiletého hnědáka z Uher), jako když vklouznu do starých bot.“

Ten poslední je skvělej, žejo!

No. Tohle má být blog o mojí roční výměně v zahraničí, ale nedá mi to, protože když jsem tady, znamená to pro mě taky jiný pohled na mou zemi, slýchávám názory místních lidí na Česko(slovensko), a tak to vidím hezky s odstupem. A Česko mi chybí, to Česko se všema nedostatkama a chybama. Co mi teda nechybí je ostuda, kterou nám něktěří dělají kolem světa, a všechny ty řeči plné stížností na to, jak si žijeme. Každý si může život zařídit podle sebe, a za to bychom měli být vděční, že.

Kdybych byla v Česku, byla bych 28. října v Praze. Šla bych s mojí drahou kamarádkou na Pražský hrad, do Lucemburského sálu, na koncert vážné hudby. Smetana, Dvořák, Beethoven, Mozart. Tak jako to děláme každý rok. Ona by si furt jenom stěžovala, že je to blbost, a já bych byla nadšená z těch prostorů kolem, z té krásné hudby a prostě tak nějak nadšená ze života. Po skončení bysme to vzaly po schodech dolů na Malou Stranu a procházely se těma uličkama. Odpoledne bychom strávily nepodstatným a večer bysme vyrazily do divadla, již tradičně na absolutní ptákovinu s vtípkama, kterým bysme se v celém hledišti smály jen my dvě. Představení by skončilo krátce po desáté, my bychom zamířily do mekáče na sváču a pak jeli tramvají domů, k nám na Vinohrady, načež bysme pár hodin kecali o blbostech a vymýšlely krávovinky. No. Náš českej, osmadvacátej říjen. Ten mi chybí.

A na závěr. Víte, co o nás řekl Steve Forbes před měsícem na setkání s českými a slovenskými podnikateli v New Yorku?

,,Možná jste malí co do počtu lidí, ale z hlediska inspirace a vytrvalosti jste pro mě giganty.“

eevelka

Kavanaugh, Evropa a palačinky.

A Pavel Bobek!

Bylo mi šestnáct let já znát chtěl svět,
náš dům byl jak mříž,
táta jen kýv, řek´máš svůj věk
tak pojď chlapče blíž..

 

To je jak se mnou no, až na toho chlapce teda.

Abych vložila tenhle divnej úvod do nějakýho kontextu, tak Pavel Bobek se svým Rodným domem a Cestou, která ho teda dovedla dál spadají do playlistu Česko a většinou se přehrávají hned po tý Helence.

A jinak, co novýho. No, pořád je něco novýho, pořád se všechno zlepšuje a pořád si přijdu víc a víc jak Kanaďan.

42935551_487310445083363_8070174653613604864_n

Viděla jsem hory!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Jsou nádherný. Moc, moc moc moc moc moc moc. A dokonce jsem v nich byla. V horách. Jó, to byl vejlet. Hele, pršelo! A vytáhla jsem zimní bundu a kulicha. A výhled nic moc, ale pořád pěknej. Zamilovala jsem se do hodně věcí tady, ale lesy a hory Kanady patří na první příčku, protože to je prostě láska.

42922891_462496804271800_3379478936500043776_n

Začla jsem veslovat. No ježiši :Dddd. Já vim no. Chci zkusit co nejvíc nových věcí, a tak jsem si řekla, hele, Evel, bude sranda viď. No, to je teda sranda, ohromná! Máme tréninky třikrát týdně. To by samo o sobě nebylo tak zlý, jenže jeden z nich je v neděli. V NEDĚLI. Já miluju svůj volnej čas a neděle je pro mě knížka a čaj, horká vana, další čaj, možná film, čaj, lívance, knížka a dobrou. Žaaaadnej budíček, abych v 10 ráno v neděli seděla v lodi a klepala kosu! Ale budiž. Jsem ochotná udělat pár smutnejch a sebelítostivejch výrazů, zanadávat si a tak nějak teda vylézt z teplý postele a v 10 bejt v tý lodi, žejo. Co se však neděje! Tréninky máme za jakéhokoliv počasí. A čím je známej Vancouver? No jasně viď. Prší tady pořád. 🙂 Takže dneska jsem v 8 ráno vstala, totálně unavená a smutná vylezla z mojí teplý postele, uviděla venku stupid déšť, předvedla další smutnej obličej, udělala si stupid kafe, dala si jednu (samozřejmě stupid) granolovou tyčinku a v 10 jsem seděla v tý lodi, already totálně promočená, nejvíc promrzlá, naštvaná a s blbou náladou. A jenom jsem si řikala, co za kravinu jsem si to zas vymyslela. Veslování, pff! No ale prosimvás. Já nejsem jenom negativní jo:). Po pár minutách jsem se zklidnila a začla si to užívat. Je to totiž strašně krásný, bejt tam v tý lodi, v 10 ráno, na vodě, mlha všude kolem, ticho, spadaný listí a hory, co už zase nevidíme. A je to krásnej pocit, veslovat a jet tak rychle po vodě, míjet ty stromy a bejt zticha. Nemyslet na to, co musim udělat a kde musim v kolik hodin bejt. Prostě bejt, na vodě, v tichu. ❤

Samozřejmě celý ty 2 hodiny lilo jako z konve a byla jsem zmrzlá až víte kde. A zejtra znova! Má prej pršet.

Tak, to stačí o veslování.

Viděla jsem se s dalšíma exchange studentama, co jsou teď v BC. Je nás tady 14 a máme naprosto nejlepší partičku. Jsou to takový zlatka. Znali jsme se míň než 48 hodin a už bylo šíleně těžký se rozloučit. Jsou to lidi, co se cítí stejně jako já, taky jim chybí něco z jejich země a domova. Mají stejný problémy a zároveň i stejný sny a ambice. No prostě kamarádi jak se patří, žejo. Strávili jsme víkend na chalupě u jezera, uprostřed lesů, kde není jinak vůbec nic a nikdo. A bylo to krásný!

Za posledních pár dnů jsem taky zjistila, že ať už se bavíte s kýmkoliv z Kanady, vždycky skončíte u 3 témat. Politika, cestování, jídlo.

Co se politiky týče, momentálně je to především kauza Kavanaugh. Sledujeme to tady pořád. Tuhle jsme u televize proseděli 6 hodin, a to jenom sledováním týhle kauzy. Je to velkej deal, všichni to řeší. Další téma, co řeší hodně kolem politiky je Donald Trump. Všichni ho tady nesnášej :Dddd. Pochopila jsem hodně věcí ohledně D.T. a mluvíme o tom taky pořád. Jak by ne, když mám hranici s USA literally 5 bloků od domu :D.

Cestování. Všichni tady strašně, STRAŠNĚ cestujou. Nevim, jestli je to tím, že jsou tady všichni ambiciózní a hodně vzdělaní, nebo protože jsou tady lidi většinou hodně bohatí :D. Povídám si tak s lidma a dozvěděla jsem se, že všichni byli několikrát v Evropě, jsou schopní bavit se s vámi o našem roku 68, ví, jaká je politická situace v Německu a v Maďarsku, protože tam tohle léto byli. Moc moc moc často cestují a jsou díky tomu hrozně open minded. Ví spoustu věcí a já jsem vděčná, že se od nich můžu učit.

Jídlo! Pán má babičku z Německa a hodinu si se mnou povídá o kachně se zelím, guláši s knedlíkama a jablečným štrůdlu. Nebo pán, co mi dal recept na palačinky, protože jsou tak tenký, že přes ně normálně vidíš, jo!! Milujou jídlo a protože je tady strašně moc různých národností, tak mají pestrej výběr. Tak se mi to líbí!

Ne, medvěda jsem ještě neviděla. Ale těšim se na tu chvíli, až ho uvidím! Mám to na bucket listu. A ne, veverku jsme taky ještě negrilovali! Ikdyž už jsem se na to zeptala tak třikrát…

Mám se tady dobře. Jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla odjet, je ten, že jsem absolutně nevěděla, co budu dělat se svým životem po střední. Jako vůbec. Mám hodně věcí, co mě baví, ale nevím, na kterou z nich se mám soustředit. A tak trochu jsem doufala, že si tady všechno ujasním a za rok si budu jistá, že vím, co chci dělat/studovat. No, haha. Přijela jsem sem a najednou se ten balíček mejch možností zvětšil třeba pětkrát. Takže na jednu stranu, dík moc, hodně mi to pomáhá v tom mým rozhodování. Na druhou stranu, tohle je právě ta skvělá věc na žití v zahraničí. MOŽNOSTI. Protože ať chceme nebo ne, když nezkusíme život v jiný zemi,nebo když necestujeme, náš svět je strašně maličkej. Máme určitou představu o životě, možnostech a příležitostech. A když pak najednou zjistíme, jaký to je za hranicema a jaký to je, vidět najednou život z úplně jinejch úhlů..pak si najednou uvědomíme, že ten náš původní, maličkej svět byl vlastně takovej jednoduchej, primitivní, a my byli tak trošku zaslepení. A tak jsem tady, ve velkým světě, vidím spoustu nových možností, vidím život z těch jinech úhlů a koukám se na svět jinejma očima, než jak jsem se na něj koukala ještě před 2 měsícema. Jsem vděčná za tu širokou škálu cest, z kterých si můžu vybrat tu, kterou budu chtít.

42928835_167726274148554_2537251620874354688_n

A vůbec. Jsem vděčná za všechno, i za to, že jenom jsem, protože to je docela základ, žejo. Život je láska.<3

eevelka